Štefec na úvod svojho zamyslenia prezrádza, že ho k nemu viedla diskusia „známeho neúnavného zástancu bezbrehého prijímania tzv. ,utečencov‘, v skutočnosti ilegálnych migrantov väčšinou nedefinovateľného pôvodu“ v Českom rozhlase. Zúčastnení si totiž „hrkútali“ o umiernenom islame a možnosti spolužitia s moslimami.
„Operovali pojmy ako ,pokojné spolužitie‘, ,tolerancia‘ a ,vzájomné obohacovanie kultúr‘,“ píše Štefec a vysvetľuje, že v diskusii sa pokúsili vytvoriť obraz mierumilovného náboženstva, ktoré je na ceste k reforme, rovnako ako bolo kresťanstvo v osemnástom storočí.
„Bola to číra demagógia a myslím si, že za porciu propagandy, ktorú v tom rozhovore dokázali splodiť, by ich pochválil aj sám veľký Joseph Goebbels,“ tvrdí analytik a dodáva, že jeho pôvodné zamyslenie bolo úplne odlišné „od triezvejšej verzie“, ktorú nakoniec publikoval. „Priznám sa tiež, že síce s ťažkým srdcom, ale predsa len som odfiltroval výrazy ako ,debil‘, ,sliepky‘ a zmizol dokonca aj ,šašo‘.“
Umiernený či reformovaný islam neexistuje a v súčasnosti ani existovať nemôže, podľa Štefeca ide len o „bezobsažnú slovnú konštrukciu európskych (pseudo)humanistov“. Neexistujú ani islamskí disidenti, väčšinou ide len o konvertitov či neveriacich, ktorým sa nepáčilo, ako islam zaobchádza s odpadlíkmi od viery.
To, že sa islam delí na rôzne odvetvia šiítov, sunnitov, salafistov, vahhábistov a iných, nič nemení na tom, že všetci majú podľa Štefeca spoločný prístup k „základným hodnotám, ktoré ako Európania vyznávame“. Základný rozdiel medzi európskou a islamskou cestou je v tom, že v Európe je viera osobná vec, ktorá nezasahuje do verejného života. „Pre absolútnu väčšinu Európanov je preto moslimský princíp viery, postavený na téze ,ver alebo zomri‘, absolútne neprípustný. Rovnako ako snaha nahradiť všade tam, kde žijú moslimovia, miestne právne poriadky vychádzajúce z historického európskeho vývoja barbarským systémom šaría.“
A podľa Štefeca je šaría úplne odlišná od európskeho práva a ako taká s ním nezlučiteľná. „Hlavnými nástrojmi sú tu kruté tresty aj za to najmenšie previnenie, napríklad nesprávne zahalenie ženy, jej odmietnutie podriadiť sa bezvýhradne mužovi, prípadne aj drobné krádeže alebo nevhodné vyjadrenia o prorokovi či islame,“ píše analytik s tým, že za takéto prehrešky človeka čaká trest od bičovania po kameňovanie. A okrem toho ešte moslimovia očakávajú odmenu za mučenícku smrť v podobe zástupu panien, ktoré im budú v nebi k dispozícii.
To vytvára podmienky pre vznik „všetkých mysliteľných krutostí schopných ,bojovníkov‘ a teroristov úplne bezcitných voči nemoslimom“. Podľa Štefeca sú títo ľudia ochotní položiť svoj život za islam a zabiť pri tom čo najviac neveriacich. K tomu treba pripočítať ich vyššiu pôrodnosť a hrozba „likvidácie (nielen) európskej civilizácie“ je na svete. Ak sa to nezačne riešiť, upadne Európa do krvavých náboženských vojen. Ale vyslobodiť sa z nich nám tentoraz nikto nepomôže.
„Vzájomné obohacovanie a mierová koexistencia dvoch takých odlišných civilizácií, ako sú blízkovýchodná a európska (resp. islamská a kresťanská), sú podľa mňa možné len v prípade, že tieto civilizácie existujú vedľa seba oddelené teritoriálne, v zmysle ,tu je Krakonošovo, tu je Trautenberkovo‘,“ píše Štefec s tým, že by spolu mohli obchodovať, nie sa však masovo miešať. To by totiž mohlo viesť k „ničivému konfliktu“, v ktorom prehrá ten slabší. A tým je v súčasnosti Európa.
Štefec na záver svojho zamyslenia navrhuje jediné dve možné „stratégie prežitia“ Európy. Migrantov úplne segregovať alebo im zabrániť vo vstupe do Európy. „Všetko ostatné je pre nás obyvateľov Európy, ktorí už dnes často žijeme v právne a eticky horšom postavení, ako je postavenie moslimských neokolonizátorov, absolútne fatálne.“
Pôvodný text si môžete prečítať tu:
Obohatí nás „umírněný islám“?
Původně mě k této úvaze přivedla nedávná diskuse známého neúnavného zastánce bezbřehého přijímání tzv. „uprchlíků“, ve skutečnosti ilegálních migrantů většinově nedefinovatelného původu, s dvěma zastánkyněmi téhož trendu v ČRo. V jednostranné diskusi si všichni zúčastnění vesele notovali, že umírnění vyznavači „reformního“ islámu, kterých je (podle mluvčí) mezi migranty většina, nejsou pro Evropu žádným rizikem. Operovali pojmy jako „poklidné soužití“, „tolerance“ a „vzájemné obohacení kultur“. V podstatě se snažili vytvořit u posluchačů představu, že „současný“ islám je něco jako evropské křesťanství 18. století, které už mělo za sebou několik vln krvavých válek mezi katolíky a protestanty. Ti se v té době sice se skřípěním zubů, ale přece jen už naučili žít vedle sebe a tolerovat i jiná náboženství.
Svůj pohled na křesťanství se, seč mohli, snažili aplikovat i na islám a jeho soužití s evropskou společností. Islám prezentovali jako „reformní“ náboženství, připravené naučit se tolerovat nás, Evropany i křesťanskou víru, přejímat náš přístup k lidským právům včetně práv žen, i evropské principy demokracie a právního státu. Byla to čirá demagogie a myslím, že za porci propagandy, kterou v tom rozhovoru dokázali zplodit, by je pochválil i sám velký Joseph Goebbels.
Konstatuji, že ten rozhovor mě opravdu nadzvedl. Proto byl asi můj původní text, napsaný pod jeho bezprostředním vlivem, výrazně odlišný od střízlivější verze, kterou zde předkládám. Vynechal jsem jména diskutujících, mezi kterými byly i ženy. Konec konců, dnes je MDŽ. Přiznám se také, že sice s těžkým srdcem, ale přece jen jsem odfiltroval výrazy jako „debil“, „slepice“, a zmizel dokonce i „šašek“. Snad si můj pohled na věc i tak své čtenáře najde.
Na úvod konstatuji, že žádný proces reforem islámu nikde ve světě neprobíhá, něco jako „reformní“ islám neexistuje a v současné historické etapě jeho vývoje je dokonce principiálně vyloučen. Stejně tak argumentace tzv. „umírněným“ islámem je jen bezobsažná slovní konstrukce evropských (pseudo) humanistů, pro které je v tomto případě zbožné přání mnohem více než jen otcem myšlenky, což ostatně platí i o tzv. „islámských disidentech“. Za ty jsou často stejnými skupinami zpravidla vydáváni konvertité k islámu, bývalí křesťané nebo bezvěrci. Ti obvykle velmi rychle zjistili, že jejich očekávání přínosů konverze narazilo na tvrdou realitu nesmlouvavých požadavků islámských komunit vůči svým „ovečkám“, hraničícím často až s ohrožením života, neboť odpadlictví se bez ohledu na směr islámu trestá podle Koránu nekompromisně smrtí.
Odlišnosti ve výkladu Koránu, počínaje základními liniemi, dělícími muslimy z důvodů běžnému Evropanovi zcela nepochopitelných na nesmiřitelné větve šíitů a sunnitů, a konče izolovanými skupinami radikálních vyznavačů islámu, ortodoxně vykládajících každé Prorokovo slovo, ačkoliv jsou příčinami válek a vraždění od prvopočátků islámu, neodlišují jeho vyznavače v přístupech k základním hodnotám, které jako Evropané vyznáváme. Pro soudobou evropskou civilizaci je rozhodující po staletí se vyvíjející pojetí náboženství jako osobního vyznání víry, tolerantního k ostatním náboženstvím a věřícím. Pro absolutní většinu Evropanů je proto muslimský princip víry, postavený na tezi „věř, nebo zemři“ naprosto nepřípustný. Stejně jako snaha nahradit všude tam, kde žijí muslimové, místní právní řády, vycházející z historického evropského vývoje, barbarským systémem šaríja.
Z hlediska evropského pojetí se totiž nejedná o standardní právní řád, postavený na pevném souboru zákonů, ale o individuální výklad sůr Koránu „soudci“ z řad duchovních, případně i laiky, postavený na zvykovém právu starověkého Blízkého východu. Hlavními nástroji jsou zde kruté tresty za sebemenší provinění, například špatné zahalení ženy, její odmítnutí podřídit se bezvýhradně muži, případně i drobné krádeže nebo nevhodné vyjádření o Prorokovi či islámu. Tyto „zločiny“ jsou v podstatě okamžitě trestány drakonickými tresty, počínaje bičováním a uřezáváním rukou, až po stínání hlav a kamenování.
To vše, spolu s šílenou vizí odměny mučednické smrti pro víru vstupem do ráje s osobní stafáží houfu panen jako náhrady za strasti reálného života vezdejšího, vytváří neskutečné podmínky pro verbování všech myslitelných krutostí schopných „bojovníků“ a teroristů, naprosto bezcitných vůči nemuslimům. Ti jsou připraveni kdykoliv zemřít pro myšlenku islámu, a pokud možno vzít sebou co nejvíce „nevěřících“, budoucích sluhů v muslimském ráji. Spolu s neskutečnou plodností muslimských manželství a s vizí džihádu jako nástroje dobití celého světa islámem to vytváří natolik závažnou hrozbu likvidace (nejen) evropské civilizace, jaké Evropa nečelila snad nikdy ve své novodobé historii.
Pokud se tomu celá EU i její jednotliví členové nedokáží postavit, dojde v Evropě velmi rychle k realizaci nejčernějších scénářů donedávna ještě pro spoustu lidí naprosto nepředstavitelných „středověkých“ krvavých náboženských válek. Jen se bojím, že tentokrát se na obzoru zázračně neobjeví žádné vojsko, vedené novodobou analogií krále Jana III. Sobieského, a ani spoléhání na proslulé Blanické rytíře nám zřejmě moc nepomůže. Musíme si s tím poradit sami. Jinak se začne velmi brzy psát zcela nová kapitola evropských dějin.
Ještě poznámka na závěr. Vzájemné obohacování a mírová koexistence dvou tak odlišných civilizací, jako jsou blízkovýchodní a evropská (resp. islámská a křesťanská), jsou podle mě možné pouze v případě, že tyto civilizace existují vedle sebe oddělené teritoriálně, ve smyslu “tady je Krakonošovo, tady je Trautenberkovo”, a budou se ve vší počestnosti navštěvovat, vyměňovat si zboží a sem-tam tolerovat nějaké menší stěhování na úrovni jedinců a rodin. Vzájemné mísení expanzí masy příslušníků jedné civilizace do prostředí druhé povede podle naprosto všech historických zkušeností k ničivému konfliktu, v němž nakonec podlehne ten slabší. Tím je zpravidla civilizace, která expanzi nedokázala zabránit. Pro Evropu dnes existují pouze dvě strategie přežití – buď segregace migrantů za striktně stanovených pravidel, prospěšná pro obě skupiny, nebo nemilosrdné zastavení jejich invaze a hledání řešení mimo Evropu. Vše ostatní je pro nás, obyvatele Evropy, kteří už dnes často žijeme v právně a eticky horším postavení, než je postavení muslimských neokolonizátorů, naprosto fatální.
autor: spa
