„Turecký vývoj ostatných rokov môžeme chápať ako pokus o riešenie problému zlučiteľnosti náboženstvom ovládanej civilizácie s hospodársko-technologickou modernizáciou a s jej socio-politickými dôsledkami. Tento rozpor sa týka vo väčšej alebo menšej miere všetkých islamských štátov. Stojí totiž pred otázkou, ako udržať prvoradú úlohu náboženstva a aj napriek tomu dosiahnuť hmatateľný a trvalý rast blahobytu masy, ktorý je predpokladom pre stabilitu týchto krajín,“ podotýka Robejšek s tým, že výkonový deficit náboženstvom brzdenej spoločnosti dlhé desaťročia vyrovnávali príjmy z predaja ropy.
„Turecko síce nemá veľa ropných ložísk, ale jeho priemysel dlhodobo ťažil z dopytu ropných mocností v regióne a z energetických transportov cez turecké územie smerom na západ. Tento zdroj zaisťovania blahobytu a vyrovnávania nízkej ekonomickej výkonnosti štátov v regióne však už v ostatných rokoch nie je k dispozícii,“ napísal. Podľa jeho slov tak už zostáva len rastúca úloha náboženskej pravovernosti, ktorá nahrádza sľub materiálne lepšieho života.
„Jednoduchšou verziou tejto reakcie na prebudenie sa zo sna o blahobyte je nábožensky zdôvodnený terorizmus,“ hovorí Robejšek. Turecký prezident Erdogan podľa jeho názoru používa sofistikovanejší prístup a vyrovnáva nízke nádeje na blahobyt masy prvkom národnej hrdosti. To však podľa Robejšeka predpokladá posilnenie mocenskej pozície tureckého štátu a silnú a výkonnú armádu.
„Generáli však uprednostňujú technológiu a modernitu, čím fakticky spochybňujú dominanciu náboženstva. Okrem vojakov predstavuje aj mestská inteligencia Turecka – často navzdory vzájomným rozporom – hlavné sily podporujúce pozápadnenie islamského civilizačného modelu,“ poznamenal Robejšek. Turecký prezident podľa jeho názoru použil puč na oslabenie síl podporujúcich pozápadnenie krajiny.
„Nech už je pravda o puči akákoľvek, tak je to, že by nebol prvý a mohol sa odohrať, prejavom spomínanej vývojovej dilemy, v ktorej sa nachádza islamská civilizácia. Aj keď sily, ktoré sa snažia o pozápadnenie, podľahli a vo väčšine islamských spoločností sú dnes v defenzíve, tak sa domnievam, že sa napriek tomu bude celý Orient, hoci pomaly a protirečivo, modernizovať, čím bude rásť aj význam hospodárskeho vývoja na úkor úlohy náboženstva. Je však otázkou, aká dlhá a koľkými obeťami lemovaná bude táto cesta. A tým sa dostávam k atentátu v Nice,“ uvádza následne Robejšek.
Páchateľ atentátu v Nice podľa jeho názoru symbolizuje spochybnenie príliš optimistických predstáv o možnostiach prechodu z islamského civilizačného modelu do modernej západnej spoločnosti. „Na svoje osobné zlyhanie pri snahe pozápadniť svoj život reagoval atentátnik z Nice podľa vzorcov svojej východiskovej civilizácie. Nedokáže sa integrovať do západného spoločenského systému, spomenie si preto na svoju ,odloženú‘ identitu a vraždí v mene svätej vojny,“ usudzuje politológ.
Celý príspevok Petra Robejšeka:
Ankara a Nice
Turecký vývoj posledních let lze číst jako pokus o řešení problému slučitelnosti náboženstvím ovládané civilizace s hospodářsko-technologickou modernizací a s jejími socio-politickými důsledky. Tento rozpor se týká ve větší nebo menší míře všech islámských států. Stojí totiž před otázkou, jak udržet prvořadou roli náboženství a přesto dosáhnout hmatatelného a trvalého růstu blahobytu masy, který je předpokladem pro stabilitu těchto zemí.
Výkonový deficit náboženstvím brzděné společnosti byl po dlouhá desetiletí vyrovnáván příjmy z prodeje ropy. Turecko sice moc ropných ložisek nemá, ale jeho průmysl dlouhodobě těžil z poptávky ropných mocností v regionu a z energetických transportů přes turecké území směrem na Západ. Tento zdroj zajišťování blahobytu a dorovnávání nízké ekonomické výkonnosti států v regionu však již v posledních letech není k dispozici.
Logicky tudíž zbývá pouze dále rostoucí role náboženské pravověrnosti, která nahrazuje slib materiálně lepšího života. Jednodušší verzí této reakce na probuzení ze snu o blahobytu je nábožensky zdůvodněný terorismus. Turecký prezident Erdogan používá sofistikovanější přístup a dorovnává nízké naděje na blahobyt masy prvkem národní hrdosti. To ale nutně předpokládá posílení mocenské pozice tureckého státu a tudíž i silnou a výkonnou armádu. Generálové však upřednostňují technologii a modernitu, čímž fakticky zpochybňují dominanci náboženství. Vedle vojáků představuje také městská inteligence Turecka – často přes rozpory mezi sebou – hlavní síly podporující pozápadnění islámského civilizačního modelu.
Realisticky viděno vyvolává to co zatím o puči víme dojem, že byl buď odhalen ještě dříve než začal – a i kdyby tomu tak nebylo – tak ho turecký prezident použil k masivnímu oslabení sil podporujících pozápadnění země. Ať již je pravda o puči jakákoliv, tak je to, že by nebyl první a mohl se odehrát projevem zmíněného vývojového dilematu, ve kterém se nachází islámská civilizace.
Přestože síly, které se snaží o pozápadnění podlehly a ve většině islámských společností jsou dnes v defenzivě, tak se domnívám, že se bude celý Orient přesto, byť i pomalu a protiřečivě, modernizovat a tím bude růst i význam hospodářského vývoje na úkor role náboženství. Je však otázkou jak dlouhá a kolika obětmi lemovaná bude tato cesta. A tím se dostávám k atentátu v Nice.
Jeho pachatel totiž na úrovni jedince symbolizuje zpochybnění příliš optimistických představ o možnostech přechodu z (náboženstvím dominovaného) islámského civilizačního modelu do moderní západní společnosti.
Na své osobní selhání při snaze pozápadnit svůj život reagoval atentátník z Nice ve vzorcích své výchozí civilizace. Nedokáže se integrovat do západního společenského systému, vzpomene si proto na svou „odloženou“ identitu a vraždí ve jménu svaté války.
A ironický středník v celém příběhu? Dlouholetým teoretizováním zmožený americký profesor Timothy Snyder v Reflexu č. 28 kritizuje chování Východoevropanů v migrační krizi. Snyder prý mluví deseti jazyky, ale zdá se, že v jistém ohledu nerozumí ani slovo. Zejména tehdy, když kritizuje to, že východoevropské vlády a občané odmítají masovou migraci a hovoří o tom, že se chovají dětinsky. Zajímalo by mě, jak by Snyder na pozadí událostí v Nice a Ankaře označil třeba chování Švédska?
