„Človek príde, policajt ho zastaví, on požiada o azyl a daný štát má povinnosť s ním azylové konanie viesť. Takých sú tisíce denne,“ vysvetľuje Janda, prečo ani veľký počet policajtov a vojakov na schengenských hraniciach nemôže migračnú krízu zastaviť.
Uplatňujme princíp prvej bezpečnej krajiny
K tomu by mohlo dôjsť len v prípade, že sa politicky rozhodneme uplatňovať princíp prvej bezpečnej krajiny. „A napríklad v časti Líbye zaistíme dostatočne veľké a nami chránené dôstojné azylové centrá, kde budeme poskytovať ľuďom, ktorí potrebujú pomoc, to, čo je pôvodným zmyslom azylu – bezpečie a základné životné potreby,“ vysvetlil Janda možný spôsob riešenia celého problému.
S tým však musí byť spojený princíp vynútených návratov. „Ak človek v azylovom konaní nezíska právo prebývať na území daného štátu, nemôžeme mu len dať papierik ,odíďte‘ a potom sa o neho nestarať,“ upozorňuje Janda s tým, že ak je to inak, tak migranti – ako dáta a realita ukazujú – skrátka niekde v Európe zmiznú.
Návraty nemôžeme len odporúčať
Za systémový problém Janda považuje to, že dnešná návratová smernica návraty len odporúča. „To sa musí zmeniť. Na papieri, ale hlavne v realite. Doterajšia politika návratu je masívne neúčinná a toto je jeden z hlavných dôvodov,“ podotkol.
Za nutné považuje urobiť aj to, do čoho sa nikomu okrem Dánov veľmi nechce. A to zrealizovať cielenú a nekompromisnú komunikačnú kampaň. „Musíme investovať veľa peňazí do toho, aby všetci utečenci od Sýrie po Libanon presne vedeli, čo ich v Európe čaká. To znamená nekompromisné vynucovanie v Európe platných pravidiel, štandardov konania či aké konkrétne podmienky budú mať počas a po azylovom konaní. Že na nich nečakajú honosné domy či natešené manželky. Je úplne nezodpovedné, že tých ľudí pod tlakom nechávame v rukách pašerákov, ktorí im nahovoria čokoľvek,“ skritizoval Janda súčasný stav ohľadom migračnej krízy.
Zároveň dodal, že sa v tejto veci správame „vrcholne nezodpovedne a snažíme sa sami seba presvedčiť, že keď na papieri odkývneme presun niekoľkých stovák ľudí z jedného miesta na druhé, tak ,solidárne riešime migračnú krízu‘,“ kritizoval nepriamo postup riešenia migračnej krízy tak, ako k nemu pristupujú špičky EÚ. „Prekvapuje ma, ako je jednoduché verejný priestor uspokojivo zahltiť prázdnymi frázami, zatiaľ čo realita uteká,“ dodal.
Celý text príspevku Jakuba Jandu na jeho facebookovom profile:
Summit za summitem, pořád to samé prázdné vyprávění o ochraně vnějších hranic. Už mě nebaví, jak to média kvůli své neznalosti policy pořád baští.
Asi si představujete, že na hranice pošlete vojáky a policisty a tím se migrační vlna zastaví. Při platných pravidlech to je s odpuštěním úplná blbost. Člověk přijde, policista ho zastaví, on požádá o azyl a daný stát má povinnost s ním azylové řízení zahájit. Takových jsou tisíce denně.
Evropskou migrační krizi nezastaví ani miliony našich policistů či vojáků, kteří budou čekat na hranicích.
Zastaví jí, pokud se politicky rozhodneme uplatňovat princip první bezpečné země a například v části Libye zajistíme dostatečně velká a námi chráněná důstojná azylová centra, kde budeme poskytovat potřebným to, co je původním smyslem azylu – bezpečí a základní životní potřeby. K tomu máme morální a právní povinnost.
S tím musí být spojen princip vynucených návratů – pokud člověk v azylovém řízení nezíská právo pobývat na území daného státu, není možné mu jen předat papírek “odjeďte” a pak se o něj nestarat. Jinak – jak data a realita ukazují – prostě uvnitř Evropy zmizí. Dnešní návratová směrnice to – tedy dobrovolné návraty – doporučuje a to je systémový problém. To se musí změnit. Na papíře, ale hlavně v realitě. Dosavadní návratová politika je masivně neúčinná a tohle je jeden z hlavních důvodů. Už v think-tank Evropské hodnoty pracujeme na konkrétních krocích, co přesně technicky se musí změnit. Pak už je to jen na politické vůli.
To, čemu se nikomu kromě Dánů moc nechce, je cílená a nekompromisní komunikační kampaň. Musíme investovat hodně peněz do toho, aby všichni běženci od Sýrie po Libanon přesně věděli, co je v Evropě čeká. To znamená nekompromisní vynucování v Evropě platných pravidel, standardů jednání, či jaké přesně podmínky budou mít během a po azylovém řízení. Že na ně nečekají honosné domy či natěšené manželky. Je naprosto nezodpovědné, že ty lidi pod tlakem necháváme v rukou pašeráků, kteří jim nalžou cokoliv.
Chováme se vrcholně nezodpovědně a snažíme si namluvit, že když na papíře odkývneme přesunutí pár stovek lidí z jednoho místa na druhé, tak “solidárně řešíme migrační krizi”.
Překvapuje mě, jak je jednoduché veřejný prostor uspokojivě zahltit prázdnými frázemi, zatímco realita utíká.
autor: vam
